Svatá Hora u Příbrami

Svatá Hora u Příbrami
Svatá Hora u Příbrami

Svatá Hora u Příbrami

Svatá Hora je významný barokní areál, který tvoří komplech ambitů se čtyřmi kaplemi v rozích. Uvnitř na vysoké kamenné terase stojí původně gotický kostel Panny Marie, přestavěný a rozšířený v letech 1648 – 1673.

Od severozápadního rohu komplexu vedou do Příbrami kryté schody.

Uvnitř kostela je stříbrný tepaný hlavní oltář postupně budovaný od roku 1684 s lidovou gotickou soškou Panny Marie Svatohorské.

Socha byla dne 22.6.1732 korunována pražským pomocným biskupem.

Dějinné počátky Svaté Hory jsou opředeny pověstmi. Kdy byla postavena původní kaplička, jejíž zdivo je prý dosud zčásti obsaženo ve zdivu dnešní baziliky, není známo. Slavný český historik 17. století Bohuslav Balbín, který se zabýval podrobně dějinami Svaté Hory, datuje vznik kaple zhruba do počátku 16. století.

Kaple byla tedy postavena v době náboženské roztříštěnosti, náboženských zmatků a nepokojů, zřejmě nákladem držitele panství a města Příbrami. Jednoduchost, neslohovost stavby ovšem nevylučuje, že ji na obecním pozemku postavil nějaký poustevník sám, bez náročného architektonického záměru.

Také pojmenování vrchu nad Příbramí je obestřeno tajemstvím. Jeden z pravděpodobných výkladů může být ten, který autorství připisuje lidovému označení, za nímž se skrývá hora, jejíž svatost je dána svatyní Panny Marie a pobytem muže svatého života – poustevníka.

Vodit procesí na Svatou Horu se stalo zvykem již v 16. století, a to i za časů protestantských duchovních správců v městě. Z řady poustevníků, kteří spravovali svatohorskou kapli, byl nejproslulejší Jan Procházka. Jako měšťan a pláteník žil v Nymburku až do roku 1619, kdy oslepl. V následujících letech ho zprávy zastihují již v Praze, kde živořil jako žebrák. Po letech, počátkem roku 1632, se mu zdál sen o starci, který ho vybízel, aby se odebral na Svatou Horu a uctíval tam Pannu Marii. Tentýž sen se opakoval vícekrát, až posléze se Procházkovi zdálo, že mu stařec přímo poručil, aby šel na Svatou Horu a, chce-li získat opět zrak, aby tam uctíval Pannu Marii. Procházka se zalekl a na příkaz starce se konečně rozhodl. Procházka Svatou Horu neznal a ani nevěděl, kde je; měla význam pouze místní, a v povědomí široké veřejnosti ještě nebyla. Když konečně zjistil po mnoha dotazech, kde Svatá Hora stojí, vydal se tam v doprovodu svého osmiletého vnuka a na místo dorazili 10. června 1632. Netušil, že to bude právě on, kdo bude příčinou uvedení Svaté Hory v širší známost. Delší dobu opuštěná poustevna mu byla příbramskou obcí svěřena i s povinností pečovat o kapli. Po třech dnech pobytu zde se Procházkovi zázračným způsobem vrátil zrak. Viděl nejdříve mlhavě, ale v příštích dnech zřetelněji a zřetelněji. 

Po dlouhém jednání, příbramští konšelé rozhodli svěřit správu nad Svatou Horou březnickým jezuitům, kteří o ni již dříve velmi usilovali. Vytušili, že poutní kaplička s tehdy již proslulou mariánskou soškou je ideální poutní místo, z něhož, díky skvělé poloze v samém středu Čech, lze vybudovat nejslavnější mariánské poutní místo v zemi. Do správy jim byla dána v roce 1647. Březnici, v níž měli svoji kolej, spojili jezuité se svatohorskou svatyní již roku 1649 tzv. svatou cestou šestnácti křížů s obrazy, která byla později nahrazena zděnými výklenkovými kapličkami. Na Svaté Hoře postavili ještě chalupu pro řeholníky.

Jezuité ze Svaté Hory pomáhali v duchovní správě v širokém okolí, ale nejvíce se věnovali přece jen poutníkům. Slávu svatohorské Panny Marie šířili a zvyšovali duchovními slavnostmi, kázáními, knížečkami, obrázky apod. Jezuité získali cílevědomou popularizací náklonnost nejen okolní šlechty, ale i nejbohatších a nejvýznamnějších zemských úředníků a velmožů a s ní i jejich štědrou finanční podporu. Ještě v 17. století se svatohorský areál stal jedním z nejrozsáhlejších a nejvýznamnějších raně barokních objektů u nás. 

Svatá Hora vyšperkovaná uměleckými díly mnoha malířů, sochařů, štukatérů a uměleckých řemeslníků byla pravým divem pro poutníky, kteří se hrnuli ze všech stran ve velkých procesích. Počet poutníků se stále zvyšoval, věhlas Svaté Hory se šířil, a to i za hranice Čech, a množství poutníků z Bavor, Rakouska a Uher bylo stále větší a jejich návštěvy se staly pravidelnými.

Hlavní oltář v ústřední svatyni byl postaven (v několika etapách) celý ze stříbra, do té doby věc u nás nebývalá. Nejvíce pozornosti se dostalo milostné sošce Panny Marie Svatohorské. Byla oblékána do vzácných šatů, jejichž počet stále vzrůstal. Byly z honosných tkanin, bohatě zdobených, ale ani to nebylo dost vzácné. Z darů poutníků jí byl zhotoven roku 1723 zlatý, drahokamy, emailem a perlami zdobený tepaný pancíř, ale mariánští ctitelé si přáli ještě více – zlaté královské korunky. Korunovace se konala 22. června roku 1732.

Celý areál poutního místa vyžadoval v průběhu věků soustavnou péči a několikrát i velkou opravu či rekonstrukci. Mnoho se podařilo zachránit a udržet až do naší doby, mnohé vzalo za své jako např. nástěnné malby na východní, Pražské bráně z roku 1732.

Nástěnné malby v ambitech se vzhledem k povětrnostním podmínkám udržují jen s největším úsilím a vysokými náklady. Restaurátorské práce jsou zde prováděny soustavně, nejnovější úpravu dostala bazilika v roce 1988, kdy byla podle návrhu akad. arch. Josefa Vlčka položena nová mramorová podlaha, instalován nový oltář, křeslo, ambon i osvětlovací tělesa a znovu osazen nákladně zrestaurovaný slavný Stříbrný oltář.
Od 24. března 1990 je duchovní správa Svaté Hory opět svěřena kněžím Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele – redemptoristům.

Zdroj:

www.svata-hora.cz